Dave Mustaine bude zřejmě navždy zapsán v análech metalové encyklopedie jako jedna z nejkontroverznějších postav v historii tvrdě rockové hudby a to jak díky častému užívání návykových látek, tak díky problematické povaze. Skutečnost, že zejména v počátcích kapely chtěl jinak velmi talentovaný Dave udržet vše v kapele výhradně podle vlastních představ, znamenala pro MEGADETH velmi časté změny sestavy. Je však jedno období, ve kterém se MEGADETH těšili personální stabilitě a zároveň jde i o období, kdy se stali jednou z nejúspěšnějších kapel metalové historie. Ano, jde o téměř celá devadesátá léta. Vše začalo už v roce 1989 kdy nezvladatelný, ale úspěšně se léčící Mustaine, který se v té době nacházel ve stavu opětovného vyklizení šuplíků, přizval k sobě a basistovi Daveu Ellefsonovi do MEGADETH mladého bubeníka Nicka Menzu a kytarového kouzelníka Martyho Friedmana, který ještě nedávno získával zkušenosti po boku Jeffa Beckera v kapele CACOPHONY. Nick Menza nakonec vydržel osm let, Marty Friedman o dva více a MEGADETH se v neměnné sestavě za tu dobu podařilo nahrát čtyři velmi ceněná a komerčně úspěšná alba (některá z nich, v rámci kapely, dokonce nejúspěšnější). Počátkem tohoto „zlatého“ období se stal grandiózní opus „Rust In Peace“, od jehož zveřejnění v září 1990 považuji MEGADETH za definitivně hotový band.

Album je doslova dech beroucím gejzírem mistrovských partů, kytarového progresu, originality v rámci žánru, ale zejména skladatelské invence, která nedovolila písním upadnout do zbytečné samoúčelnosti. Zhruba čtyřicetiminutové dílo je plné svěžích nápadů, které dodnes ukázkově reprezentují hudbu stojící na pomezí mezi klasickým pojetím heavy metalu a jeho divočejší thrash metalovou odnoží. Na tom by však nebylo nic zvláštního, kdyby zde nebyl zastoupen onen prvek u MEGADETH nikdy později neslyšené progrese. Vím, že se Mustaine už od ranějších alb snažil o originalitu oproti klasickému podobenství thrash metalu a celkem se mu to i dařilo, ale až zde mám pocit, že skladbám nic nechybí, že jsou komplexními díly, která není třeba vylepšovat. Jednotlivé motivy songů na sebe navazují a vy si skutečně nejste jistí, zda-li budou ještě opakovány. Klasická struktura se slokami a refrény zde vzala z velké části za své, naopak album je prošpikováno do posledního detailu všelijakými vyhrávkami a překvapivými zvraty temp. Písně jakoby pořád pokračovaly do stále nových pasáží. Tak třeba přeslavná hymna „Hangar 18“ je písní bez refrénu, stojící pouze na chytlavých slokách, zatímco kytarových sól obsahuje hned šestnáct. Skladba vypovídá o jakési před veřejností utajené výzkumné pouštní centrále, kde jsou prováděny zakázané testy na mimozemských bytostech.

Úvodní píseň narážející na soudobou situaci na blízkém východě – „Holy Wars... The Punishment Due“ je reprezentantem všeho, co jsem tu dosud o albu napsal. Ani jediná pasáž se v ní neopakuje. „Svaté války“ jsou zahájeny nezvykle zurčivým zvukem kytar, které půl druhé minuty dovádí v trhaných riffech, než vůbec ohnivý kozlík Dave začne mečet, jak je mu vlastní. Výpravná sloka do kytarových partů parádně šlape, následuje úpěnlivé zvolání „Holy Wars“, orientální vyhrávka, střední část, kde Mustaine cedí slůvka skrz zuby a zajímavý „bridge“ jako nejmelodičtější fáze skladby, ještě několik kytarových sól a skladba uhání ve zvýšeném tempu ke strhujícímu finále. Následuje již zmíněná sci-fi píseň „Hangar 18“. Protiválečná „Take No Prisoners“ stejně jako zřejmě nejnáročnější song „Five Magics“ představují jakýsi protipól k vysokorychlostní metalové střelbě „Poison Was The Cure“, zahájené úvodem s výraznou basovou linkou, po kterém se však skladba zlomí v přímočarý úprk s punkovou melodikou a bohatou kytarovou instrumentací. Asi nejhitovějšími písněmi jsou „Lucretia“ a zejména jedna z nejlepších skladeb MEGADETH – „Tornado Of Souls“. Pouze expresivní Mustaineův hlas za podpory osamocené rytmické sekce promlouvá o nebezpečném oteplování naší planety v „Dawn Patrol“. Vůbec celé album stojí na konceptu globálních problémů Země, jakými je třeba hrozba jaderné války v závěrečné „Rust In Peace... Polaris“. Titulní skladba svou bohatostí a chytlavými melodiemi v mnohém upomene na bezchybný úvodní song „Holy Wars“.

Po desce „Rust In Peace“ (1990) přišel čas na komerčně nejúspěšnější fázi kariéry MEGADETH, reprezentovanou alby „Countdown To Extinction“ (1992) a „Youthanasia (1994), na kterých se kapele podařilo zjednodušit stavbu kompozic a zároveň zatraktivnit vlastní výraz větším počtem melodií. Skupina se počala otevírat širší posluchačské obci a tak o existenci kapely počali mít tušení i nemetaloví příznivci rockové hudby.Tendence větší písničkovosti pak nadále po celá devadesátá léta u MEGADETH vzrůstala. Nicméně tato tři zde jmenovaná alba považuji v jejich kariéře za nejkompaktnější a prakticky za naprosto vrcholná.